Desky plošných spojů v roce 1955

O tom, že desky plošných spojů nevypadaly vždy tak jako dnes, svědčí i informace z amerického časopisu Tel-Tech z roku 1955 (č. 12/1955). Používání desek plošných spojů bylo tehdy v počátcích a mělo ještě mnoho odpůrců. Jako nevýhody byly uváděny problémy při pájení smáčením, jako např. velké tepelné zatížení desky a velká spotřeba cínu, ale také potřeba otvorů pro vývody součástek a nemožnost osazení desky součástkami na obou stranách.

Obr. 1

Jedním z nových řešení tehdejší doby, které mělo odstranit uváděné nedostatky klasické desky plošných spojů, byl následující způsob provedení: Vývody součástek neprocházely otvory v desce, ale byly zaháknuté do výřezů desky po jejím obvodu (obr. 1a). Plošné spoje vedly k těmto výřezům také a umožňovaly tak vodivé spojení. Připájení vývodů k plošným spojům ve výřezech desky bylo provedeno smáčením hrany desky v roztavené lázni (obr. 1b). Součástky mohly být umístěné na desce horizontálně, jak je znázorněno na příkladu desky zhotovené v podobě válce (obr. 1c), nebo kolmo k několika deskám položeným v určité vzdálenosti paralelně vedle sebe (obr. 1a), kde potřebné propojení mezi jednotlivými deskami bylo provedeno dráty místo součástek.

Takto mohly být skutečně součástky na obou dvou stranách desky a při pájení byla ve styku s lázní pouze okrajová část desky s výřezy. Také nebylo potřeba otvorů pro vývody součástek a deska nemusela mít vůbec plochý tvar, ale např. právě tvar válce. Protože se v té době ještě běžně používaly elektronky, umožňovalo válcové provedení desky plošných spojů ukrýt elektronku uvnitř, přičemž vnitřní povrch válcové desky mohl být opatřen stíněním (obr. 1d).