Vítejte, dnes je
středa
25.
prosinec 2024
Odborný časopis a portál zaměřený na vývoj a výrobu elektroniky Dne 17. února se na Elektrotechnické fakultě (FEL) Českého vysokého učení technického v Praze v Dejvicích uskutečnilo setkání s děkanem Elektrotechnické fakulty Prof. Ing. Borisem Šimákem CSc., při kterém proběhla zajímavá diskuse, moderovaná Ing. Jaroslavem Burčíkem, ředitelem InovaCentrum na ČVUT v Praze. Diskutovalo se zejména o tématech, která souvisela s kvalitou a náplní výuky na FEL a jejím vztahu k potřebám firem. Článek seznamuje s hlavními tématy diskuse z pohledu účastníka, který je zaměstnancem firmy na výrobu řídicích systémů a dlouhodobě spolupracuje s různými fakultami ČVUT v oboru metodiky programování a navrhování automatizovaných systémů.
Otázka „jaké máte zkušenosti s bakaláři“ vzbudila všeobecné rozpaky. Lidé z českých firem mají jen minimální zkušenosti s absolventy bakalářského studia na technických univerzitách. Jedním z důvodů je skutečnost, že donedávna se bakaláři na českém trhu práce téměř nevyskytovali. Ve firmách nevědí, jakou kvalifikaci od nich mohou očekávat, jak je úkolovat a honorovat – a to je současně důvod, proč i nadále budou u nás bakaláři s technickou kvalifikací stále nedostatkoví. Než aby riskovali, že je ve firmách nezaměstnají nebo nedostatečně ohodnotí, to raději pokračují ještě dalších pár let v magisterském studiu a stanou se inženýry. Jen málo studentů opouští svou „alma mater“ po ukončení bakalářského studia. Většina studentů končí až jako inženýři – ti nemají problém se zaměstnáním a nebývají klienty „pracáků“.
Dalším důvodem nedostatku bakalářů z technických univerzit je skutečnost, že se nepodařilo naplnit původní záměr, deklarovaný při zavádění strukturovaného studia podle Boloňské deklarace. Podle něj měli bakaláři absolvovat studium méně náročné na teorii a více orientované na praxi. Sice měli absolvovat i teoretické předměty (např. matematiku, fyziku, teorii obvodů), ale s menší hloubkou teorie, bez důkazů, s méně detaily. Důraz měl být kladen spíše na potřebnost teorie a na možnosti její aplikace v praxi, na souvislosti teoretických předmětů s jinými odbornými předměty. Apelovat se mělo na intuitivní pochopení podstaty probírané teorie a na rozvíjení „technického citu“ a odborného nadhledu studentů. Teprve v magisterském (inženýrském) studiu se studenti měli znovu vrátit k teoretickým předmětům a probírat je do větší hloubky a šíře – nyní již s motivací, získanou odstupem, z poznání souvislostí a potřebnosti teorie – něco na způsob „matematika a fyzika čtené podruhé“.
To se ale nedaří z různých důvodů – metodických, technických a především personálních. V prvních ročnících se stále vyučují stejné teoretické předměty a se stejnými nároky, jako před zavedením strukturovaného studia stylem „věta – důkaz“. Studentům chybí motivace a příležitosti k pochopení a aplikovatelnosti teorie. Matematika a teoretická fyzika jsou stále „strašákem studentů“. Přitom jejich intuitivní pochopení by jim velmi usnadnilo pochopení látky v dalších předmětech a zprůchodnilo by další studium.
A tak zhruba stejné procento studentů odchází jako dříve v nestrukturovaném studiu v prvních ročnících – jsou vyhozeni bez šance dokončit alespoň bakalářské studium. Prakticky orientovaní studenti, kteří by mohli být dobrými bakaláři, končí bez kvalifikace a bez možnosti stát se alespoň bakaláři. Bakalářské studium se příliš neliší od prvního stupně tradičního nestrukturovaného studia a jeho absolvent v mnohém připomíná nedokončeného inženýra. Navíc je otázka, kdo by měl bakaláře učit prakticky orientované předměty? Na našich technických univerzitách jsou velmi vzácní pedagogové se znalostí aktuálních problémů praxe. Navíc většina našich technických univerzit se transformuje na „výzkumné univerzity“, takže zájem o vyučující z praxe klesá – nepřinášejí katedrám dostatečné hodnocení, získané z článků v prestižních zahraničních publikacích a z významných konferencí. Je třeba konstatovat, že výuka bakalářů na českých technických univerzitách se nedaří.
Po této otázce zavládlo uvolnění a téměř shoda v názorech – úroveň absolventů magisterského studia byla hodnocena jako vyhovující. Samozřejmě nelze studenty naučit všemu, mnohé se musí v zaměstnání doučit. Vyznačují se ale dobrou přizpůsobivostí a schopnosti orientovat se.
Všeobecně byli absolventi hodnoceni jako málo připraveni v netechnických disciplínách, jako je schopnost komunikace (obecně pro mezilidskou komunikaci, schopností řešit konflikty a pracovat v tvůrčím týmu), ale i z pohledu nedostatečné znalosti cizích jazyků a připravenosti na zahraniční pracovní cesty a práce u zahraničních zákazníků. Nedostatečná je schopnost sebeprezentace a prezentace firemních produktů, což jsou důležité znalosti a dovednosti zejména pro obchod a manažerské posty.
Ale překvapivě tento nedostatek téměř nikomu z diskutujících nevadil. Důvodem je patrně skutečnost, že inženýři v (přítomných) firmách obvykle začínají na postech konstruktérů, vývojářů a programátorů. Obvykle pracují v přívětivém a kooperativním prostředí. Zde se jich ujmou kolegové a postupně je vše potřebné doučí.
Teprve po delším čase úspěšný (a ambiciózní) inženýr postoupí na post vedoucího, obchodníka, pracovníka v marketingu nebo public relations – a to už obvykle získá i potřebné znalosti a dovednosti. Účastníci z firem se většinou shodli, že na posty obchodníků se obvykle propracují inženýři po delší praxi vývojáře, po procesu určitého „zrání osobnosti“.
Je ale třeba konstatovat, že se diskuse zúčastnili většinou pracovníci z firem, které především vyvíjejí a prodávají své produkty – aktivity nových absolventů směřují především dovnitř firmy. U firem, které jsou zaměřeny na prodej cizích produktů nebo u firem, které jsou systémovými integrátory a dodavateli automatizovaných systémů řízení nebo informačních systémů, by bylo hodnocení asi kritičtější a méně smířlivé.
V otázce právního a ekonomického minima a schopnosti vyjednávání byli absolventi sice hodnoceni jako zcela nepřipraveni, ale vzhledem k praxi vývojáře a programátora, kterou v přítomných firmách obvykle začínají, není tento nedostatek tak viditelný a není vnímán jako kritický.
V jiné situaci jsou ale absolventi, kteří jsou hned na počátku své praxe zařazeni jako projektanti automatizovaných systémů, jako tvůrci programů na zakázku, jako konstruktéři nových strojů a technologických zařízení. Sice pracovali v kolektivu projektantů, programátorů nebo konstruktérů, ale při dokončování nebo předávání zakázky jsou často v situaci „sám voják v poli“ a jsou „předhozeni lvům“ – zákazníkovi, který hledá (a obvykle i nachází) různé chyby a nedostatky v řešení, snaží se na dodavateli vymoci poplatky za reklamace chyb a nesplněných požadavků nebo za zpoždění – a požaduje různé slevy, úlevy a penále. Takový inženýr by zcela jistě uvítal znalost psychologie jednání s lidmi i vyjednávání a alespoň základní informace z obchodního zákoníku, praktické zásady pro psaní smluv a zápisů. Musí jednat samostatně, rozhodně a bezchybně v zájmu svého zaměstnavatele. Nemůže při každém problému volat šéfovi a ptát se na detaily postupu nebo na formulaci zápisu.
Účastníci se shodli na tom, že praxe studentů v podnicích je velmi užitečná a potřebná. Pro studenty je příležitostí poznat skutečné problémy a je příležitostí k tomu, aby se naučili je řešit – samostatně nebo v kolektivu. Musí pracovat samostatně. Student se při praxi učí vidět problémy v celku a v souvislostech. Tuto zkušenost celostního pohledu mu školní výuka nemůže poskytnout. Zde je výklad rozmělněn do mnoha předmětů, obvykle zcela nezávislých. Nikdo se ani nesnaží uvést jednotlivé pojmy do vzájemných souvislostí. Po absolvování praxe má student silnou motivaci ke studiu předmětů, které považuje za potřebné – už pochopil, co k čemu je potřebné a proč se to má učit.
Shoda zavládla i v tom, že praxe ve firmě musí být dostatečně dlouhá a intenzivní – měla by trvat minimálně 3 až 6 měsíců. Praktikant by měl dostat konkrétní úkol, který má vyřešit (sám, s kolegou nebo v kolektivu) a za práci by měl být i odpovídajícím způsobem honorován (alespoň v konečné fázi praxe). Dobrým řešením je souběžný pracovní poměr ve firmě, která praxi poskytuje. Firma musí mít z praxe studenta rovněž prospěch. Je-li kratší než 3 měsíce, je ztrátová pro firmu i pro studenta. Z toho vyplývá, že praxe nemůže být povinná. Pro velkou školu (např. pro FEL) je téměř nemožné, aby praxi pro své studenty zajistila, nemůže ji tedy ani vyžadovat – vedlo by to k podvodům a různým „administrativním trikům“. Zajištění praxe je třeba vnímat jako příležitost pro aktivní studenty, jako výsledek jejich aktivity a taky trochu šťastné náhody. Velmi výhodná bývá praxe v rodinné firmě.
Praxe je ale i příležitostí pro firmy. Ty prozíravé by měly příležitosti pro praxi studentů aktivně vytvářet a nabízet (třeba i s přijímacím pohovorem pro uchazeče o praxi). Přínosem je nejenom výsledek práce studenta. Usnadňuje vzájemné sblížení firmy se školou (seznámení lidí, znalost prostředí, vztahů, souvislostí a dalších „reálií“), získání schopnosti spolupracovat se školou a řešit společné projekty, usnadňuje zadání témat bakalářských a diplomových prací. Významné je i zviditelnění firmy vůči škole, studentům i jiným firmám. Praxe poskytuje možnost vyškolit a motivovat budoucí zaměstnance. Zaměření na praxe je v některých firmách součástí personální politiky. Může přispět k rozšíření znalostí zaměstnanců firmy o nové poznatky (student se tak stává lektorem a konzultantem, což je rovněž užitečná dovednost).
Z diskuse vyplynulo, že by bylo chybou, kdyby se fakulta a ostatní technické univerzity snažily „produkovat univerzální inženýry“ – každý absolvent by měl být svébytnou osobností. Jeho profil je výslednicí jeho schopností, jeho osobnosti, zájmů a příležitostí, které mu poskytla škola, rodina a praxe. Každý (aktivní a cílevědomý) student ovlivňuje své studium a svou kvalifikaci. Škola by mu měla poskytnout dostatek různorodých příležitostí.
Citlivým tématem je spolupráce firem a škol. Z minulosti přetrvává vzájemná nedůvěra, často oprávněná. Dříve byla spolupráce jen proklamována, ale většinou málo naplňována. Je na čase se učit spolupracovat. Je to ve společném zájmu firem, škol a studentů. Dobrým začátkem je vytváření nových příležitostí ke spolupráci, např. InovaCenrum a Laboratoře pro vývoj a realizaci (LVR). Je užitečné vytvářet další příležitosti ke spolupráci na obou stranách, např. zadávání témat závěrečných prací studentů, představení firem na školách a nabídka pracovních míst, vytváření příležitostí pro studentské praxe.
