česky english Vítejte, dnes je pátek 22. listopad 2024

Jak (ne)šel český Honza do světa

DPS 4/2011 | Články
Autor: Vladimír Nevoral

V polovině osmdesátých let minulého století se začalo ukazovat, jak socialistické plánované hospodářství získává stále větší zpoždění za vývojem, který probíhal ve světě. Velmi dobře to bylo vidět na malé výpočetní technice a její dostupnosti pro běžné uživatele.

Valná většina obyvatel Československa mohla jen tiše závidět těm, kteří si nějakým způsobem obstarali tehdejší šlágr, „osobní“ počítač. Byly to z dnešního pohledu hračky, nad kterými by současníci ohrnuli nos. Byly to ale důležité hračky, protože pomohly zbořit mýtus, podle kterého byl počítač velmi složité zařízení, se kterým mohli pracovat pouze vybraní odborníci.

Jak nešel český Honza do světa 1

Obr. 1 Počítač „Honza“ PC16NB

Pak se najednou sešlo několik podmínek, které významně ovlivnily vývoj nejen osobní výpočetní techniky u nás. Proto a s víceméně tichým souhlasem svých vedoucích, jsme se s kolegou Liborem Maškem v ZPA Nový Bor pokusili vytvořit cosi jako osobní počítač. Jeho zapojení vzniklo bez jakéhokoli vzoru, pouze poskládáním součástek podle katalogových údajů výrobce integrovaných obvodů. Také konstrukce byla velmi jednoduchá. Byla navržena tak, aby se výroba dala realizovat na základním dílenském vybavení. Toto zařízení se pak v počtu několika kusů vyrobilo jako školní počítač IQ150. Hlavním důvodem výroby této ověřovací série bylo zajištění návrhu potřebného programového vybavení na ČVUT. Záměrem bylo umožnit vznik použitelného počítače pro základní výuku práce s počítačem a následně i pro výuku programování.

Na základě připomínek, které vycházely zejména z tvorby programového vybavení, bylo částečně upraveno zapojení počítače. Zcela změněna ale byla jeho mechanická koncepce a to zejména s ohledem na možnou sériovou výrobu. Pod označením IQ151 tak vznikl nový výrobek. Napájecí zdroj klasické konstrukce byl přemístěn do společné skříně s vlastním počítačem. Po všech těchto peripetiích byla výroba počítačů nakonec zahájena a tento počítač se dostal do škol. Byl také předváděn na mezinárodní výstavě školních pomůcek, která se konala na začátku roku 1985 v Havaně na Kubě.

Tento počítač se stal určitým fenoménem doby a dnes i předmětem sběratelského zájmu. Zájemce o další informace odkazuji na vyhledávač Google, v němž stačí zadat heslo IQ151. Budete jistě překvapeni tím, co všechno se dovíte. Stejně jsem se divil i já, když jsem se dozvěděl, jak tento počítač vznikl a kdo ho vlastně vymyslel, přestože jsem se veškerého dění kolem tohoto počítače osobně účastnil.

Jak nešel český Honza do světa 2

Obr. 2 Výkres základní desky

Právě na výstavě v Havaně v roce 1985 začíná historie posledního školního počítače ze ZPA Nový Bor. Dílem náhody tehdy nejel s počítačem IQ151 na Kubu žádný vedoucí ani jinak „zasloužilý“ pracovník ZPA Nový Bor. Jel tam můj kolega a kamarád Libor Mašek. Když se vrátil zpět, přišel za mnou s poněkud tajemným návrhem „na výlet“. Dodnes si pamatuji adresu, na které jsme skončili. Po chvíli bloudění (navigace ještě neexistovaly) jsme se ocitli v Újezdu pod Troskami, v budově bývalé jednotřídky. Jejím majitelem byl v té době ing. Eduard Smutný, který ji využíval jako chalupu. Zde jsem se dozvěděl, že i on byl na Kubě u příležitosti výše zmíněné výstavy.

Eda Smutný, jak si ho od této doby považuji za čest jmenovat, se totiž rozhodl ignorovat všechna tehdejší ministerstva, výzkumné ústavy a schvalovací komise. Chtěl dát dohromady skupinu lidí, kteří by mu pomohli neformální cestou prosadit výrobu osobních počítačů řady IBM PC v několika podnicích v tehdejším Československu. Tyto počítače se měly vyrábět pod různým označením a s různou cílovou skupinou koncových uživatelů. Podstatné bylo, že tyto počítače měly vycházet ze stejného základu a měly být technickými prostředky a zejména programovým vybavením kompatibilní na tehdy již úspěšné počítače IBM PC řady XT. Tím měla být odstraněna největší potíž všech dosavadních pokusů o použitelný počítač – nutnost vývoje programového vybavení. V ZPA Nový Bor šlo o školní počítač a pro jeho označení jsme si zvolili „krycí“ jméno Honza.

Chtěl bych zdůraznit, že vůbec nešlo o montování počítačů z dovezených polotovarů, ale o jejich skutečnou výrobu. A to od výroby skříní přes výrobu, osazování a oživování desek plošných spojů až po konečnou montáž a oživování celých počítačů. Součástí přípravy výroby byl proto i návrh nejrůznějších oživovacích a testovacích přípravků a také zaškolení výrobních pracovníků a zejména techniků, kteří měli oživovat jednotlivé moduly počítače i počítače jako celek.

Eda, s kolektivem svých spolupracovníků, si vzal na starost to nejtěžší. Tím bylo zajištění podkladů a nedostatkových materiálů a také nejrůznější organizační záležitosti, které lze jednoduše označit jako přesvědčování vedoucích pracovníků v jednotlivých institucích tehdejšího Československa. Že to nebyl malý úkol lze dovodit i z toho, že v rámci tohoto snažení byla ve Zbrojovce Brno vyvinuta potřebná klávesnice a v podniku Nisa Proseč zase jednotka pružného disku o velikosti 5.25".

Přestože se měly tyto počítače vyrábět v několika podnicích, měl počítač ze ZPA Nový Bor svoje specifika. Zde byla rozhodujícím hlediskem cena a tak se od počátku uvažovalo i s počítači bez disků a se síťovým provozem učeben. Důležitým adaptérem, který vznikl na elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze, byl proto síťový adaptér FELNET. Ten umožnil nejen spojení počítačů tohoto typu do sítě, ale také i spojení s počítači IQ151. U řídicích počítačů sítě se předpokládalo vybavení pevným diskem integrovaným na desce řadiče.

Pro zobrazování byl vyvinut monochromatický adaptér HGA, odvozený od zobrazovacího adaptéru firmy Hercules. Měl lepší rozlišení a tudíž i kvalitnější zobrazení než původní barevný CGA adaptér firmy IBM a pracoval s tehdy u nás dostupnějšími a mnohem levnějšími monochromatickými monitory. Jako procesor byl použit I 8088 (později sovětský ekvivalent KM 1810 VM 88) s hodinovým kmitočtem 4,77 MHz. Počítač mohl být vybaven operační pamětí 128–640 kB a pamětí EPROM 8–64 kB. Do skříně počítače bylo možné umístit až dvě 5.25" mechaniky pružných disků. V počítači byly standardní sběrnicové konektory na případné doplnění adaptéry pro počítače řady IBM PC.

Snad nejvíce problémů musel vyřešit můj další kolega Václav Danda, který navrhoval pro tento počítač zdroj. Nedostatek vhodných součástek způsobil, že zdroj byl značně rozměrný a navíc údajně způsoboval rušení, které mělo ovlivňovat činnost jednotek pružných disků. Nakonec se ukázalo, že hlavní příčinou problémů se zdrojem byly nevhodné typy mechanik pružných disků, které byly dodány omylem.

Všechny tyto problémy nakonec způsobily zhruba roční odklad zahájení výroby ověřovací série. Dokumentace pro sériovou výrobu byla uvolněna dokonce až začátkem roku 1989. Výroba tohoto počítače se ale nikdy nestala nosným výrobním programem podniku ZPA Nový Bor. Proto na ni byl vyčleněn poměrně malý počet lidí. Například oživování zajišťovali pouze dva technici. Navíc se již schylovalo k výrazným společenským změnám a tyto změny nakonec zcela změnily osud tohoto počítače. Podnik ZPA Nový Bor, přes svůj poměrně zajímavý výrobní program, nakonec na tyto společenské změny nedokázal reagovat, a proto zanikl. Počítače Honza se ale pod typovým číslem 152 a obchodním označením PC16NB vyráběly až do konce jeho existence. Bylo jich vyrobeno několik set kusů. Stejný osud jako tento počítač měly nakonec i všechny ostatní v Československu skutečně vyráběné osobní počítače.

Co říci závěrem. V letošním roce je to již 26 let od neformálního zahájení prací na přípravě výroby počítače Honza. Pro mne spoluúčast na jeho vzniku znamenala velmi významnou osobní zkušenost. Před společenskými změnami v devadesátých letech minulého století jsem byl součástí neformálního kolektivu, který dokázal prosadit určitou vizi v prostředí, které této vizi nebylo příliš nakloněno. Hnacím motorem přitom byla osobní iniciativa jednotlivých lidí, kteří se často ani osobně neznali a někteří dokonce ani nikdy nepotkali. Tyto lidi dokázal „dát dohromady“ jejich neformální šéf v pravém smyslu tohoto slova, inženýr Eduard Smutný. Tento člověk, kterého jsem považoval za přítele, bohužel již není mezi námi. V průběhu devadesátých let podlehl těžké nemoci. Chtěl bych proto tuto vzpomínku na doby minulé věnovat právě jemu.