Přečetli jsme v časopisu Radioamatér z roku 1939

Radio na bicyklu

Mladý elektrotechnik M. Soulier z Chateauroux sestrojil přijimač, který je umístěn na řídítkách kola. Potřebnou energii dodává malý generátor, poháněný z předního kola podobně jako osvětlovací dynamko.

Po vlacích, autech a motocyklech došlo konečně i na jízdní kola. Bude-li mít mladý francouzský radioamatér více následovníků, uvidíme možná i na našich silnicích soustředěné tváře cyklistů, kteří uhánějí po asflatu se sluchátky na uších rychlostí 35 km v hod., aby vymáčkli ze svého dynamka co největší anodové napětí a neušlo jim ani slovo ze zajímavé sportovní reportáže. Je jasné, že se budou muset spokojit s poslechem nejbližších stanic, neboť k tomuto prostému dopravnímu prostředku sotva by se hodil veliký superhet s mnoha elektronikami. Potíž ovšem bude v tom, že radio zabírá skoro úplně cyklistům sluch, jehož je zejména na živých silnicích hodně třeba. A jiná, stejně tíživá otázka je napájení. Uvažme okolnost, že i prostý reflektor zaměstnává cyklistovo svalstvo u méně dobrých dynamek až pětkrát více než samotná jízda po rovině. Protože pak i nejmenší dvoulampovka bere asi tolik, jako osvětlovací žárovka, a protože jsou tu rozmanité přístroje pro změnu napětí, jejichž účinnost je malá, budou si poslech na kole dovolit jen cyklisté pořádně svalnatí.

Zdroj: Radioamatér č. 8/1939

Amatérský přijímač na kole

Z dopisu redakci t. l.: Byl jsem překvapen, když jsem v 8. čísle Radioamatéra četl o panu Soulierovi z Chateauroux ve Francii, který sestrojil přijimač na jízdní kolo. Mám totiž takový přístroj již od jara a skvěle se osvědčil. Netušil jsem, že by to byla taková rarita, aby se k nám musela dovážet až z Francie. Čtenáře bude jistě zajímati několik zkušeností.

Přijimač je i s anodkou a akumulátorem umístěn v malém kufříku, který se dá pohodlně připevniti na rám kola dvěma řemeny. Antena je složena z mosazných trubiček zasunovatelných do sebe a max. délky 1 m. Místo uzemnění je tu kostra kola jako protiváha. V této úpravě má stanice překvapující výkon. V okolí Pardubic hraje ve dne hlasitě na reproduktor tři stanice, večer asi 10 až 15. Prahu hraje na volné silnici tak, že je rozuměti na 100 kroků každému slovu. Zvláště dobrý příjem je na krátkých vlnách, při čemž není ani ve dne potřeba anteny. Je možno hráti i za chůze. Antena je v tom případě upevněna přímo na kufříku a za protiváhu stačí několik závitů drátu okolo kostry přístroje.

Od března má již za sebou přes tisíc km bez nejmenší poruchy. Americké elektronky a solidní konstrukce se osvědčily za nejtěžších podmínek na rozbitých silnicích Českomoravské vysočiny. Po celé cestě nás stanička nenáročně a pohotově bavila a budila všude obdiv. Do kopce se za řízného pochodu jede mnohem lépe. Při zastávce stačí jen opřít kolo o strom. To si nemůže dovoliti ani onen Francouz, protože mu to hraje jen za jízdy, a to ještě na sluchátka.

Doufám, že naše pokusy povzbudí všechny amatéry-trampy a že v příští sezoně bude radio na kole častějším zjevem.