česky english Vítejte, dnes je sobota 04. prosinec 2021

Vozům bez řidiče bude díky elektronice už sto let

DPS 4/2020 | Zajímavosti - články
Autor: Ing. Milan Klauz

O vozidlech bez řidiče se mluví velmi intenzivně zejména v posledních letech, ale první vozy tohoto typu existovaly už ve 20. letech minulého století. Pravda, s jedním zásadním rozdílem − zatímco dnes si pod pojmem autonomní vozidlo představujeme vůz, který sice nemá řidiče, ale je schopen se navigovat po silnici sám, vozy bez řidiče tehdejší doby musely být na dálku elektronicky řízeny.

Snad úplně prvním vozidlem bez řidiče byla tříkolka zkonstruovaná španělským vynálezcem Leonardem Torres-Quevedem již v roce 1904 [1]. Další následovaly v průběhu první světové války a sloužily zejména k přepravě výbušnin. O těchto vozech se však příliš informací nedochovalo.

Zato některé vozy zkonstruované ve 20. letech minulého století byly už poměrně dobře zdokumentovány. Jedním z nich bylo malé vozidlo určené pro převážení různých nákladů, pravděpodobně pro vojenské účely [2]. V srpnu 1921 ho na letecké základně McCook v Daytonu (Ohio) veřejnosti představila americká armáda. Jednalo se o jakousi 2,5 metru dlouhou „rakev“ na třech kolech, která jela zcela samostatně (obr. 1). Princip spočíval v elektronicky ovládaném řízení tohoto vozítka, které probíhalo z vojenského nákladního auta jedoucího s 30metrovým odstupem za ním.

Vozům bez řidiče bude díky elektronice už sto let

Za skutečně první osobní auto bez řidiče je považován vůz American Wonder [3], který vyjel do ulic New Yorku v létě 1925. Provozovala ho firma Houdina Radio Control Co., která dodávala elektronické komponenty pro rádiové přijímače. Majitelem a zakladatelem firmy byl Francis P. Houdina, bývalý elektroinženýr americké armády, který se zabýval myšlenkou přepravy pomocí elektronicky řízených vozů. Stejně jako v předchozích případech byl i tento vůz ovládán na dálku z doprovodného vozidla. Navzdory hustému provozu dokázal America Wonder jet po známých manhattanských ulicích Broadway a Fifth Avenue (obr. 2). Zrychloval a zpomaloval, zatáčel, a dokonce i troubil. Předváděcí jízda se však nečekaně přerušila havárií, když auto narazilo do hasičského vozu. To byla pochopitelně událost, kterou si fotografové nenechali ujít. Automobilu se ale zřejmě nic vážného nestalo, protože po srážce pokračoval dál po své trase podél Central Parku.

Později se různé variace Houdinova vozu, pod názvem Phantom Car, objevily v řadě amerických měst jako forma reklamy, zejména pro propagaci bezpečné jízdy. Důvodem byla vysoká nehodovost na amerických silnicích, protože ve 20. letech minulého století už probíhal v USA velký rozmach automobilismu. Ve 30. letech se pak takové vozy bez řidiče účastnily nejrůznějších atrakcí napříč celými Spojenými státy.

V této souvislosti je uváděno zejména jméno Johna J. Lynche [4]. Ten se svým společníkem montoval před propagační jízdou do různých typů automobilů, včetně nákladních, univerzální elektronické ovládání. Rádiový přijímač ovládal relé, která dále spínala příslušné obvody motorků pro mechanické ovládání vozu, stejně jako světla a klakson. Celé zařízení bylo dílem jeho společníka, odborníka na rádiovou techniku, protože Lynch neměl potřebné technické znalosti. Zato ale věděl, jak přitáhnout davy lidí. Nabízel například 5 tisíc dolarů každému, kdo při řízení vozu odhalí jakýkoli lidský zásah. Svůj vůz Phantom Car ovládal John Lynch jak z doprovodných vozidel, tak i z nízko letících letadel. Za podobné senzace se v té době dobře platilo a o reklamu nebyla nouze. Občas ale došlo i k nepříjemným kolizím. Např. při zahájení jedné předváděcí akce nastartoval Lynch z doprovodného vozidla svůj Phantom, ten se rozjel, ale brzy se dostal z dosahu řídicího vysílače a nikým neřízen najel ve velké rychlosti do skupiny přihlížejících diváků.

Dálkové ovládání se používalo také u letadel [4], kdy bylo jedno letadlo řízeno z druhého. V letadle bez pilota byl namontován krátkovlnný přijímač a ovládací zařízení s bateriemi o celkové hmotnosti téměř 200 kilogramů. Letadlo dokázalo vzlétnout, kroužit nad diváky, mávat křídly a opět přistát. Pouze jednou se stalo, že se letoun na 15 minut vzdálil od doprovodného letadla více, než dovoloval dosah řídicího vysílače – naštěstí to bylo dostatečně vysoko, takže k žádné kolizi nedošlo. Zajímavé bylo, že lety bez pilota neměly takový ohlas jako vozy bez řidiče. Možným vysvětlením je, že letadlo, byť nízko letící, je pro diváky daleko a ani nevidí, jestli ho ve skutečnosti přece jen někdo neřídí.

Pochopitelně, že vozidla a letadla ovládaná na dálku rádiovým signálem neměla širší komerční využití. Představovala ale senzaci, atrakci, technickou novinku, a tak vzbuzovala zájem. Mohla být užitečná ve vojenských aplikacích, kdy přítomnost řidiče či pilota nebyla z nějakého důvodu žádoucí. Myšlenka vozů bez řidiče jako prostředku bezpečné jízdy ale nezapadla. Doprovodný vůz měl být nahrazen koncepcí Guide-Wire, kdy by bylo vozidlo řízeno elektrickým signálem z vodiče zabudovaného do povrchu vozovky. Tento koncept se v USA zkoušel ještě v druhé polovině minulého století [2], ale s nástupem nových mikroelektronických součástek od něj bylo upuštěno. Jediným praktickým výsledkem z té doby, který se dodnes používá, je automatické dodržování nastavené rychlosti.

Partneři

eipc
epci
imaps
ryston-logo-RGB-web
mikrozone
mcu
projectik