Počátky radioamatérství v Československu

Když se řekne vysílač, vybavíme si většinou výkonné zařízení a už z dálky viditelné anténní stožáry. Pohled do historie však ukazuje, že vysílače používané v počátcích radioamatérského hnutí byly velmi jednoduchá zařízení domácí výroby. Několik desítek wattů výkonu stačilo, protože tehdejší vysílání se provozovalo pomocí telegrafie, kdy se zprávy přenášely pomocí krátkých a dlouhých signálů Morseovy abecedy.

Zájemci o vysílání si museli takový vysílač sami postavit, protože ho nebylo možné nikde koupit. Na obr. 1 je zachycen jednoduchý vysílač s jedinou elektronkou. Můžeme obdivovat pěkné řemeslné zpracování a smysl pro praktické, navíc i estetické rozložení jednotlivých součástek.

Fotografie vysílačů uvedené v publikaci [1] dokazují technickou vyspělost a konstrukční dovednost předválečných radioamatérů. Pochopitelně, že vysílače mívaly i více elektronek než jen jednu, to ale záviselo na možnostech jednotlivých zájemců o vysílání si takový vysílač postavit. Součástky bývaly drahé, pokud je vůbec bylo možné zakoupit, a tak si někteří jedinci dokázali vyrobit v domácích podmínkách dokonce elektronky a další komponenty. Ale i jednoduché vysílače v rukou šikovných uživatelů umožnily vynikající spojení. Již v roce 1925 bylo uskutečněno první amatérské spojení z ČSR s americkou stanicí v pásmu 40 metrů a ještě před legalizací vysílání v roce 1930 byla navazována spojení s radioamatéry na všech kontinentech [3].

K vysílání bylo potřeba mít povolení − koncesi. První oficiální žádost o povolení vysílací stanice pro bezdrátovou telegrafii podal v roce 1920 Václav Němec, prokurista Živnobanky v Karlových Varech. Nedostal ji, i když potřeboval dosah vysílače jenom na 500 metrů. První koncese se ale již připravovala a byla nakonec vydána pro československou námořní loď LEGIE. Československu byly tenkrát přiděleny volací značky OKA až OKZ, a tak LEGIE dostala hned tu první dostupnou – OKA [3].

Na rozdíl od komerčního použití vysílacích zařízení nebyly radioamatérům koncese na vysílání vydávány až do roku 1930. To ovšem neodradilo řadu zájemců, kteří navazovali v průběhu dvacátých let minulého století spojení se zahraničními kolegy s použitím vymyšlených značek. Bez povolení úřadů vysílalo dokonce až 80 stanic. Jedním z nich byl i tehdejší student Mirko Schäferling, který vysílal tajně z chatky na Sázavě pod značkou CSAA2. Tehdy bylo běžné používat akumulátory k napájení vysílače i přijímače, pokud v místě nebyla dostupná elektrická síť. Když se v roce 1930 začaly v Československu vydávat koncese na vysílání, byl to právě on, kdo si žádost podal jako první a získal tak prestižní značku OK1AA [3]. Celkem bylo toho roku vydáno 14 koncesí na vysílání. Amatérský kodex z roku 1931 již uvádí 27 majitelů koncesí, zatímco v roce 1938 jich už bylo 470. Jejich počet nebyl v porovnání se zahraničím nijak velký kvůli počátečním průtahům s vydáváním koncesí – například ve Velké Británii bylo v roce 1935 kolem 55 tisíc registrovaných radioamatérů – vysílačů [3]. Podobně jako v Čechách se vysílalo i na Slovensku, a dokonce i na Podkarpatské Rusi, tehdejší součásti Československa.

Na obr. 2 je příloha k žádosti o koncesi, která obsahuje zapojení plánovaného vysílače [2].

Od roku 1931 se radioamatéři v Československu začali zajímat nejen o oblast krátkých, ale také velmi krátkých vln a již v roce 1933 asi desítka radioamatérů navazovala spojení v pásmu 56 MHz. Současně začaly první pokusy s SSB provozem [3]. Poznámka: V článku byly použity informace a obrázky z publikací dostupných na webových stránkách Českého radioklubu [4] − viz odkazy.

Odkazy:

[1] Fotoalbum vysílačů předválečných radioamatérů v Československu (Ing. Ladislav Polák, OK1AD)

[2] Zapojení vysílačů předválečných radioamatérů v Československu (Ing. Ladislav Polák, OK1AD)

[3] Vývoj rádia a radioamatérského hnutí ve světě a u nás (Ing. Jiří Peček, OK2QX)

[4] Elektronické publikace Českého radioklubu − www.crk.cz/CZ/EBOOKSC