Psalo se v roce 1936: Renoda, lampa budoucnosti

V časopisu Radioamatér z roku 1936 byla uvedena informace o novém typu elektronky vyvinuté v Dánsku, která mohla fungovat jako detektor, oscilátor a zesilovač v jednom provedení. Z článku vyjímáme doslovnou pasáž funkčního popisu tehdy žhavé novinky.

V podstatě je Renoda malou katodovou lampou. Má žhavenou katodu, z níž kladné elektrody ssají katodové paprsky. Ty procházejí nejprve úzkou štěrbinou elektrody, již nazveme soustřeďovač. Za ní je docela podobná elektroda zvaná zesilovač. Následují dva rovnoběžné odchylovače a konečně desková anoda. Katoda bývá obvykle uzemněna, soustřeďovač má stálé záporné předpětí, vychylovací elektrody nemají normálně stejnosměrné napětí, zesilovač a anoda jsou kladné.

Renoda pracuje takto: dáme-li na anodu a zesilovač vhodné kladné napětí a uděláme-li soustřeďovač dostatečně záporný, protéká z katody paprskový proud elektronů uprostřed mezi odchylovači. Zmenšíme-li záporné předpětí soustřeďovače, roztáhne se proud a při dalším zmenšení se roztažený proud dotkne odchylovačů, které část elektronů zachytí. Při použití, jež je naznačeno na obr. 1, je předpětí soustřeďovače upraveno tak, aby v klidu odchylovače zachycovaly velmi málo elektronů. Dojde-li však na odchylovače nějaké střídavé napětí, bude množství zachycených elektronů a tím i anodový proud lampy pulsovati v jeho rytmu. To je činnost Renody jako zesilovače. Renoda jako zesilovač může ovšem pracovat i jako oscilátor a je tedy schopná nahradit teoreticky každou jednoduchou lampu.

Může však také pracovati jako detektor. Představme si v obvodu zapojen obvyklý detekční blok, složený z pevného kondenzátoru a z odporu. Zachytí-li odchylovače některé elektrony, nabijí se jimi záporně a tento náboj je pomalu stravován zemí přes odpor R. Tím na odchylovačích vzniká záporné napětí, jež se mění s velikostí amplitudy přivedeného napětí střídavého, tím ale množství elektronů zachycených odchylovači pulsuje v stejnosměrném rytmu a z lampy vychází pak modulovaný anodový proud. Protože tento proud má stále vysokofrekvenční složku, je možné i tady zavésti zpětnou vazbu a využití ji ke kompenzaci ztrát předchozích obvodů. Renoda však přináší určité výhody. Při detekci má závislost mezi mřížkovým napětím a proudem téměř přímou, kdežto u vf pentody je to křivka, s počátku podobná parabole. Rovněž poměr vstupního a výstupního napětí je u renody konstantní, kdežto u vf pentody se podobá parabole. Pracuje-li Renoda i vf pentoda na stejném oscilačním obvodu, vykazuje renoda při zeslabení na polovinu (šest decibelů) rozladění o 3.5 kc/s, kdežto pantoda asi 6.5 kc/s – je tedy detekce renodou asi 2× selektivnější.